Kronika – 22. století

Z Star Citizen CZ Wiki
Přejít na: navigace, hledání
2001–2100
22. století
2101–2200
2201–2300
2301–2400
2401–2500
2501–2600
2601–2700
2701–2800
2801–2900
2901–2946



Kronika představuje soubor textů ze Spectrum Dispatch: výňatků, zpráv, rozhovorů, přepisů, projevů a dopisů uveřejněných na stránkách RSI, které přibližují historické události světa Star Citizen a Squadron 42. Materiály jsou rozděleny podle jednotlivých století, jež jsou doplněna i o další události, které zatím nebyly oficiálně ve Spektru pokryty.

Všechny události jsou řazeny chronologicky od nejstarších po nejnovější. Výjimkou je stručný přehled letopočtů na hlavní stránce Kroniky a dále také poslední 30. století, které je ve světě Star Citizen právě aktuální a tudíž jsou události z poslední doby ty nejdůležitější.



2113



Kdy zajdeme příliš daleko

Editorial z Archivu Spojených Timesů
Publikováno 21. dubna 2113

ZAČÁTEK SOUBORU…
Kdy zajdeme příliš daleko?
Hannigan Terrell
Pokud jste se minulý týden neschovávali v jeskyni, tak jste slyšeli o největším „úspěchu“ RSI. Takže, nechte mě to zrekapitulovat pro jeskyňáře, v RSI tvrdí, že navrhli stroj schopný „zpracovat atmosféru planety, převést ji na stabilní prostředí s kyslíkem a udělat ji obyvatelnou pro lidi.“ Ve zkratce hovoří o teraformaci. Jo, je to pravda, té věci ze sci-fi. Vím, že každý je nadšen možnostmi, které to představuje, ale nezdá se, že by se někdo doopravdy zamyslel, co to skutečně znamená.
Takže opět je na mně, abych byl hlasem rozumu v této techno hysterii. Je to tak vážení čtenáři, položím otázku, kterou si nikdo nepokládá. Jste připraveni?
Pokud můžeme teraformovat planetu, proč bychom měli?
Dám vám vteřinu. Přemýšlejte o tom. Řeknu to znovu, jenom proto, že něco můžeme udělat, znamená to, že to udělat musíme? Vím, že experti z SSNtv si ze mě rádi tropí žerty, aby ze mě udělali technofoba, ale já vám řeknu tohle, nikdy jsem neměl problém s klonovacími iniciativami. Ani s genovým kódováním za účelem minimalizování dědičných poruch a onemocnění. Tyto věci byly úspěchy, které učinily život lepší. Ale co je tohle zač? Čemu to prospěje? V jakém okamžiku zajdeme příliš daleko? Vážně, mluvíme o restrukturalizaci samotné atmosféry planety. Planety, o kterých mluvíme, byly takto zformovány z nějakého důvodu. Kdo jsme, abychom předpokládali, že vesmír po nás chce, abychom upravili planety v náš vlastní prospěch? Nejsme bohové a hrát si se základní strukturou planety je arogantní a nebezpečné.
Vím, že je to pravděpodobně házení hrachu na stěnu. Svět je příliš vznešený, vyhřívá se ve vlastní velkoleposti, ale slibuji vám: nic dobrého z toho nevzejde.[1]
…KONEC SOUBORU



2120



Dejte těm lidem vzduch

2120.jpg
Po letech simulací a testů vlády světa spojily své znalosti a zdroje při pokusu o první planetární přeměnu.
Testovaný subjekt: Mars.
Týmy inspektorů byly vyslány na povrch planety vytvořit topografické mapy, určit umístění Atmoprocesoru a testovat vzorky povrchu na možné látky kontaminující nové kyslíkové prostředí.
Byl to náš první důkladný průzkum naší nejbližší planety a vlády světa nehodlaly nic ponechat náhodě…[2]



2125



Temný den

Tragedie-marsu.jpg
Zdroj: Sentinel NewsOrg
Nahráno: Středoatlantický server @ 07:53 EST
Autor: Kelsey Forset

ZAČÁTEK SOUBORU…
Dnes je temný den. V honbě za lidským pokrokem straní historické knihy těm, kteří uspěli. Bratři Wrightové, John Glenns, Edwin Pierces… ti všichni se zapsali do historie tím, že to dokázali a přežili. Ale kolem monolitu každého úspěchu se vrší těla těch, kteří to zkusili a neuspěli. Dnes je temný den a dnes uctíme statečné muže a ženy, kteří položili své životy při tragédii, která dnes ráno v 04:38 EST zasáhla Mars.
Zatímco veřejnost čeká na oficiální prohlášení o tom, co se stalo, naše zdroje uvedly, že špatný výpočet chemie planetárních atmosférických procesorů učinil novou atmosféru nestabilní. „Atmosféra nedržela,“ řekl vládní úředník, který si nepřál být jmenován. Planeta byla v závěrečných fázích teraformování. Prostředí udržující kyslík bylo na místě poslední dva týdny. Vědecká komunita na planetě stále prověřovala systém, ale byla jen dva dny od oficiálního prohlášení planety za bezpečnou.
Tato důvěra v atmosféru znamenala, že nikdo z posádky neměl odpovídající dýchací přístroj. Přestože jde technicky o porušení provozního protokolu, bylo nám řečeno, že pozemní personál nedisponoval žádnými daty, která by indikovala nestabilitu atmosféry. Ať už bylo zodpovědné za změnu cokoli, nastala tak rychle, že nikdo nebyl schopen spustit poplach nebo neprodyšně uzavřít kterékoli ze zařízení po celé planetě.
Tato tragédie bezpochyby oživí dlouhodobé argumenty o opodstatněnosti teraformování. V ranním prohlášení na svém blogu se prezidentka zabývala možností mezinárodního výboru k prošetření, jak pokračovat. „Ačkoli chápu, že pojem terraformování vzbuzuje emoce pro i proti, čtyři tisíce osm set sedmdesát šest duší zemřelo ve snaze posunout lidstvo vpřed, musíme se ujistit, že bez ohledu na rozhodnutí, ke kterému dospějeme, půjdeme dál kupředu tak, že uctíme oběť učiněnou hrdiny Marsu.“[3]
…KONEC SOUBORU



2140



Loď v každé garáži

Přestože vytvoření RSI motoru s kvantovým pohonem náš solární systém více zpřístupnilo, pořád se jednalo o provincii vlád, rostoucích armádních flotil a super bohatých.[4]


Zeus.jpg



2157



Modré nebe nad Marsem

Teraformace.jpg
Po takřka 40 letech pokusů a omylů byl Mars oficiálně klasifikován jako planeta se stabilní kyslíkovou atmosférou. Pomník těm, kteří zahynuli ve Velké tragédii na Marsu v roce 2125, byl odhalen po oficiálním projevu senátora Stephena Nguyena.

Toto je přepis jeho projevu:
Můj bratr Sean rád stavěl. Když jsme byli děti, já byl ten, kdo nejradši ze všeho sportoval a poté kandidoval do studentského senátu, on se vždy vrtal v různých věcech. Najít rozebraný DistroBox vyskládaný na podlaze obýváku nebo Seana lézt ve větrací šachtě, protože slyšel jakési klikání, u nás nebylo nic divného. Myslím, že jednou se dostal k až k psovi, ale nikdy jsem to nemohl dokázat. Bylo mu jen deset a už byl tak nadaný. Možná, že nadaný je špatné slovo, protože to nebyl jen jeho talent, ale také jeho zvědavost a absolutní radost z rozebírání věcí a pochopení, jak na všech kouscích záleží a jak to celé funguje.
Jak roky ubíhaly, nějak jsme se odcizili. Byl jen můj divný nadaný bratříček, který mi stále rozebíral věci. Do školy jsme chodili na opačných stranách světa. Nikoho nepřekvapilo,že vystudoval inženýrství a fyziku. Já dělal zase to svoje.
Jako dospělí jsme se čas od času navštívili, ale neřekl bych, že jsme si byli nějak blízcí. Spíš známí než bratři. Byli jsme prostě příliš odlišní. Já měl rád Phoenix Five, on si myslel, že jsou neoriginální. Já si myslel, že nový program Občanství je důležitá cesta jak odměnit lidi, kteří chtějí vybudovat silnější národ. On si myslel, že to je elitářství. A tak to šlo se vším.
Před mnoha lety, když jsem poprvé získal křeslo, se Sean ukázal na oslavě mého vítězství. Myslím, že ho musel pozvat můj poradce. Abych byl upřímný, nikdy mě ani nenapadlo to zkusit. Někdo z mých zaměstnanců mi řekl, že ho prý viděli postávat v rohu, očividně byl ze všech těch lidí nesvůj. Ani si se mnou nepřišel promluvit, jen napsal vzkaz a požádal někoho, ať mi ho předá. Zde je to, co tam stálo:
„Hej Stephene, vypadals jako bys měl hodně práce, a tak jsem tě nechtěl rušit. Jen jsem ti chtěl říct, že jsi úžasný. Vím, že jsme se hádali a prali, ale to mi dává naději, že do vlády jde někdo, kdo opravdu věří ve své přesvědčení. Je to opravdu vzrušující a mám z tebe velkou radost. Jen pamatuj, že bez ohledu na hrůzy, co tě obklopí, buď statečný, buď sám sebou a budeš v pohodě.“
Můj bratr Sean. Sean ničitel. Sean stavitel. Sean byl jednou z mnoha ztracených duší v Tragédii 2125. Od té doby jsem již nikdy neslyšel jeho otravné řečnění o politice nebo směšně nudný projev o slitinách a jejich stresových bodech. Mojí jedinou útěchou je, že projekt, který stál mého bratra život, byl nyní dokončen. Tento pomník, který je sice jen malou útěchou v porovnání s obrovskou ztrátou všech těch lidských životů, alespoň zachová památku na jejich jména navždy pro zbytek lidstva.
Víte co? Promiňte mi mou neomalenost, ale do háje s tím. Já nechci, aby se lidé podívali na tento pomník a byli tiší a introspektivní. Chci, aby jména vytesaná do této skály zažehla plamenem. Plamenem, který vyzve je samotné. Plamenem, který vyzve lidstvo. Chci, aby jména na této skále byla bojovým pokřikem pro všechny z nás, abychom vynikali. Abychom vyrazili do vesmíru a našli náš osud.
Takže slovy mého hloupého bratříčka, buďte stateční. Buďte sami sebou. A my všichni budeme v pohodě.[5]


(18. března): Mimozemské dítě

Lidstvo dosáhlo fáze dospívání a podniklo prvotní krůčky pryč ze svého domovského světa. Planeta Mars byla konečně teraformována. Senátor Stephen Nquyen dokončil svůj proslov a odhalil Památník.
Ti, kteří se aktu účasnili, si párty jednoduše užívali, zatímco se noc linula po povrchu Marsu. Jak oslavy pokračovaly, systémem se hrálo „What It Was“ od skupiny Roommates, která stála teprve na začátku své popularity.
Byl to obrovský úspěch lidstva jedné noci a měla to být noc dvou úspěchů.
Pronikavý pláč probodnul hudbu a okamžitě upoutal pozornost Senátorů, hodnostářů i vědců. Rychle našli zdroj pláče: Kinah Okon, jedna z vedoucí inženýrů přístavu Renatus. Původem z Nigérie na Zemi, byla součástí projektu několik let společně se svým manželem Madu. Ještě důležitější však bylo, že byla v sedmém měsíci těhotenství, což bylo první dítě páru. Zdravotnický personál na základně velmi pečlivě sledoval vývoj dítěte, dokonce doporučil transfér zpátky na Zem, ale Kinah odmítla opustit projekt, který byl pro ni vášní.
Místní medici okamžitě doprovodili Kinah a jejího manžela na ošetřovnu. V 01:28 SET, Abeni Okon se stala prvním lidským dítětem narozeným na jiné planetě. Nebylo to bez komplikací a Abeni musela strávit několik týdnů pod pečlivým dozorem.
„Bylo toho tolik, co jsme nevěděli. Mohly základní rozdíly mezi Marsem a Zemí ovlivnit dítě? Nechtěli jsme nic ponechat náhodě. Osobně jsem se cítil k dítěti zavázaný, takže jsme možná byli trochu zvlášť opatrní,“ poznamenal ve svých pamětech dr. Michael V. Smith, vedoucí zdravotnických zařízení na základně. „Ale nikdo nemohl popřít obrovské důsledky toho, co se stalo.“
Abeni byla nakonec ze zdravotnické stanice propuštěna a předána rodičům, kteří konečně mohli svou dceru vzít domů. Něco dalšího následovalo…
Sláva.
Mediální společnosti pronásledovaly Abeni, přenášely každý okamžik jejího života. Jak se Mars vyvíjel a lidé začali utíkat ze zoufale přelidněné Země, bylo pro Okon rodinu stále obtížnější vyhnout se davům zvědavců a uctívačů.
„Všichni měli pocit jako by ji znali,“ poznamenala Kinah Okon v jednom z mála rozhovorů. „Byla pro každého dcerou nebo sestrou nebo přítelkyní. Někdy to bylo roztomilé, jindy… ne tolik. Byla to nezdravá úroveň důvěrnosti od cizích lidí.“
Zdálo se to jen jako otázka času před tím, než tato nekončící pozornost vyvolá odpor. Kolem jejího věku dvaceti let se jevilo, jakoby se Abeni vzdala a přijmula svůj obdiv a pozornost.
Bylo ji možné najít v každém baru a na párty, které byly ochotné ji za přítomnost zaplatit. Pustila se do směšného obchodu a v zásadě utrácela peníze, které se kolem ní vždy tvořily. Mediální pozornost se začala stáčet na temnou stranu: bylo to, jako když se poškozená loď snaží zůstat ve vzduchu i když každý ví, že náraz je nevyhnutelný.
Náraz opravdu nastal, ale nebylo to tak veřejné, jak si lidé mysleli, že to bude. Abeni zrovna odcházela z jedné párty, když byla venku konfrontována tiskem a fanoušky. Nenastaly žádné opilecké střety nebo házení lahví, pouze výměna slov, a pak byla Abeni pryč.
Po té noci, kdy zmizela z veřejného dohledu bez jediného vysvětlení proč, začala pracovat pro místní komunitní programy aktivní pomoci. Často se stěhovala do oblastí, kde bylo pomoci nejvíce zapotřebí a vždy dále a dále od slávy, která ji téměř pohltila.
Abeni Okon uskutečnila jedno konečné veřejné vystoupení. Roku 2232, ve věku 75 let, byla čestným hostem při startu Artemis. Stojící na pódiu po boku kapitánky Lisy Danvers, vedoucího mise Justina Cobba a významných představitelů státu, Abeni řekla toto:


„Jsou okamžiky, na které lze být hrdý. Podle všeho, já nejsem někdo, kdo by si zasloužil být na tomto shromáždění, stát vedle těchto lidí, jako bych k nim patřila. Já tu jsem jednoduše proto, že existuji. Dosáhla jsem slávy a proslulosti bez nějakého přičinění nebo snahy mimo to, že jsem byla dítětem svých rodičů. Ale tady jsou lidé, kteří svou statečností a oddaností posouvají lidstvo kupředu, ne výhradně z jejich činů. Nutí nás všechny se na sebe podívat a žádát od nás víc. Snažila jsem se lépe žít, ale chci slyšet skutečné hrdiny.“


Odstoupila od mikrofónu, aby přenechala publikum Lise Danvers. To bylo naposled, co se objevila na veřejnosti, a to nejbližší, co se dalo z jejích slov vyčíst o náhlé změně před všemi těmi lety.
Abeni Okon zemřela 9. prosince 2252 SET ve věku 95 let.
První dítě narozené mimo Zemi bylo pochováno k odpočinku na úbočí kopce na Marsu s prostým náhrobník kamenem. Byla pochována ve světě, ať už jej měla ráda nebo ne, kterému pomohla, aby byl vnímán jako druhý domov lidstva.[6]


Reference

  1. Star-Citizen.cz
  2. Star-Citizen.cz
  3. Star-Citizen.cz
  4. Star-Citizen.cz
  5. Star-Citizen.cz
  6. This Day in History: The Extraterrestrial Child