Star Citizen:New Corvo v troskách

New Corvno v troskách

Aremis Post
publikováno 6. října 2945
Sean Nazawa

New Corvo, Aremis, Vega – včerejšek se jevil jako nádherný den.

V Beecher parku právě začal hudební festival. Vzduch překvapivě chladný na to, že byla polovina léta.

Pracující se v New Corvo vraceli po obědě zpátky do zaměstnání.

Vysadil jsem rodinu před Kiering Station. Vyrazili brzy do Estilia oslavit narozeniny mého tchána, aby ho překvapili. Já jsem dorazit později.

Když jsem měl podél rušné ulice namířeno zpátky do kanceláří Aremis Post, nějaký tupý zvuk prořízl městský ruch. MobiGlas všude kolem mě začaly blikat s výstražným varováním. Takové jsem už neviděl pěkně dlouho. Bylo to základní doporučení pro omezí letu s tím, že bližší informace budou následovat později. Dal jsem se znovu do pohybu, když se rozezněly staré sirény civilní obrany; jejich se odrážel od vysokých budov podél Mackelroy Street. Instinktivně jsme vzhlédnul k nebi.

Další, co si pamatuji, je, že jsem otevřel oči a spatřil jsem město topící se v ohni a kouři. Něčí tělo, spálené k nepoznání, nepřítomně na mě zírajíc. Když jsem se donutil odvrátit zrak, uvědomil jsem si, že je všechno ztlumené, jakoby veškerý zvuk byl ztišen. Rozechvěle jsem se postavil na nohy a rozhlédl jsem se, abych zjistil, co mě srazilo k zemi. Byla to rozmačkaná Aurora, která stále doutnala po plazmatickém zásahu.

Dokázal jsem cítit popel ve svém hrdle. Oči mě pálily kvůli hustým mrakům rozprášeného betonu a kouře, jak jsem mířil dolů po Mackelroy Street. Nevěděl jsem, kam jdu. Nevěděli to ani ostatní kolem. Byli jsme od sebe rozptýlení. Smyslů zbavení. Vystrašení.

Obloha byla plná Vanduuly. Lokální složky a civilisti s nimi nad městěm bojovali, zatímco jiní se snažili uprchnout. Z výkřiků linoucích se z MobiGlas bylo zřejmé, že to samé se děje na celé planetě.

Policejní jednotky pročesávaly blok a sbíraly přeživší, aby nás přes zřícené budovy doprovodily na bezpečnější místo. Nemocnice Saint Aerik už byla přeplněná, lidé byli zhroucení na podlaze, pokrytí prachem a krví. Výkřiky a vzlyky se rozléhaly přes výkřiky zdravotníků a lékařů, kteří v kouři bojovali o záchranu životů ostatních. Bylo těžké říct, kdo byl živý a kdo ne.

Stěny nemocnice se třásly s každým dalším ohlušujícím výbuchem. U každé z nich jsem si myslel, že to je konec. Že jsem byl mrtvý.

A jediné, na co jsem mohl myslet byla má Casey a malá Natalie a jak mi řekly, že se uvidíme později.

Neměl jsem žádný zdravotnický trénink, ale nemohl jsem tam jen tak sedět. Vydal jsem se hledat, jestli nikdo nepotřebuje pomoc. Našel jsem opuštěný jídelní stánek. Byl téměř prázdný až na krabice sušenek.

Další viděli, o co se snažím, a pomohli mi pobrat toho co nejvíc. Společně jsme pak chodili okolo a sušenky rozdávali.

Peter Marsters, místní speditér, si ošetřoval zlomenou ruku. Jeho páska značila, že byl pacientem s nízkou prioritou, což byste ale při pohledu na něj neřekli. Byl jedním z posledních v lodní dopravě, který vstoupil do systému. Jakmile se tak stalo, zjistil, že 2. letka se seskupila nad planetou, blízko jump pointu do systému Virgil. Byla to letka vedená admirálem Ernstem Bishopem, který na této frontě sloužil už nějaký ten pátek. Jeho flotila se skládala z několika lodí včetně Bengalu, několika torpédoborců a hrstky menších kapitálních lodí.

„V pohraničních systémech jsem byl dostkrát,“ řekl, když si svou zdravou rukou jemně otřel ránu nad okem. “Takže vím, když Námořnictvo pořádá cvičení. Tohle nebylo cvičení.“

Marsters zrovna vstupoval do atmosféry planety, když se přihnali Vanduulové.

„Myslel jsem si, že Bengaly si dopřávají Vanduuly k svačině, ale to, co jsem viděl vynořit se z té černé… nikdy jsem nic takového předtím neviděl.“

UEEM výsadkářka Evey Ghora, 26 let, byla v obklopení tří mediků. Utrpěla několik bodných ran poté, co na ulici a beze zbraně bojova s vanduulským vojákem. Poté, co ji stabilizovali, byla schopna mi podat své svědectví.

„Nejsem někdo, kdo by Námořnictvo příliš vychvaloval, ale je to Bishopova posádka,“ sdělila mi a rozzářila se, když jsem ji nabídl hrst čokoládových sušenek. „ Duulové neměli žádnou šanci.“

O tři hodiny později výbuchy utichly. Ochranka nemocnice bedlivě sledovala vstupní dveře, jelikož nikdo nevěděl, jestli je to znamení něčeho dobrého nebo zlého. Nakonec přistoupil příslušník místní police se zprávou:

„Hlavní vanduulské jednotky byly potlačeny. Admirál Bishop vyhrál.“

Když se dostavilo ráno, stále ještě nekontrolovatelně hořely po městě požáry. Komunikace stále nefungovala a já jsem se nemohl spojit se svou rodinou. Oficiálně se začalo všechno měnit v čísla: předpokládaný počet mrtvých, kolik lidí bylo zapotřebí k záchranným pracím a pak i ten pravý důkaz devastace: kolik bylo škody v kreditech. Cokoli, jen aby se zabránilo spojit konkrétní tváře k hrůze, kterou jsme všichni teď prožívali.

Admirál Bishop se osobně přiletěl na devastaci planety podívat. Hrdina Vegy očividně odmítl jakékoli komentáře.

Když jsem ještě neměl žádné zprávy o příchozích vlacích do Estilie, ocitl jsem se zpátky v nemocnici Saint Aerik, zatímco jsem čekal na oznámení krizového štábu, jak postupovat při hlášení pohřešovaných osob. Uvnitř nemocnice jsem potkal jednoho doktora, který ještě ani neměl čas se řádně prospat. Řekl mi, že výsadkářka Ghora dnes brzy ráno zemřela na následky zranění.

Všichni říkají, že to mohlo být horší. Pokud by flotila admirála Bishopa nezahnala Vanduuly zpátky, destrukce mohla být mnohem vážnější.

Nevím, jestli tomu dokážu věřit.